Nesejde na vzdálenosti,

na času ani prostoru.

Když tě mám v srdci,

nejde to vypnout.

I prázdný nebe má co říct,

stejně jako já.

Hvězdy utekly do svýho úkrytu,

a jen stín slunce

na cestu svítí tu.

A já nevím, kudy jít,

jak tu spoušť v hlavě uklidit.

Koukám na nás asi ze špatný perspektivy

a už nemám energii.

Na moje pocity.

Ani na ty tvoje.

Nemám sílu mluvit v hádankách,

vím, jak to končí v pohádkách.

Já jsem princezna,

která se zas sama zachrání.

Jsme limitama svázaní.

Tím limitem jsme sobě sami.

My dva.

A teď je ticho.

Mezi náma.

Zase jsi mi zlomil vaz.

Slyšet je jen můj vnitřní hlas,

Který je pořád silnější než všechno.

Nikdo mě už neslyší,

už mě nikdo neposlouchá.

A já šeptám ti ze spaní

svoje city do ucha.

Jenže tys odešel už před rozedněním,

prohrála jsem boj

na vlastním území.

Postel je prázdná

stejně jako já.