Je mi upřímně jedno, kolik kilometrů,

kolik mil, kolik ran a kolik rán

nás od sebe dělí.

Ani jsme to neplánovali.

A ty ses sebral a rozhodl se

za nás oba.

Hraní na city,

hraní na kytaru,

Jen my dva.

Do rána.

Ach, ta rána.

Pořád je to jenom hra na to,

kdo má rád víc.

Utíkáš od mě,

ani se za to nestydíš.

Odpustím ti všechno na světě.

Vím o tobě první poslední,

Ale pokaždý,

než se rozední,

zmizíš mi ze života

a necháš mě hádat,

necháš mě tápat.

Ani se za to nestydíš.

Udělám krok vpřed,

o dva mě vracíš zpět.

Kdy to skončí,

 je to jako jed.

Jako jed,

který dobrovolně polykám

každou noc.

Znova.

A znova.