Jako by se na mě všichni domluvili.

V jeden posranej den.

Jako by mi ještě hloubš do jizvy zajet chtěli.

Do jizvy, která je už dávno zhojená

a už není vidět.

Pod nánosem nových křivd.

Se zase probouzí.

Jako moji démoni.

Jsem s nima pořád propojená.

Tak si to přiznej,

holka,

bude ti líp.

Jsou tady pořád.

Duchové mých nejhorších dní,

první, i poslední.

Nemyslíš na minulost,

ale stejně je tu pořád s tebou.

V každým nádechu,

v prvním i posledním pádu.

Nebo se mi to zase jen zdálo.

Ty noční můry mi nedají spát,

a na každý další pád,

můžu hádat,

který z nich mi ublíží tentokrát.

Láska není posel,

láska je kat.

Láska není postel,

napoprvý, nastokrát.

A já nechci žít ve středověku,

ublížíš pohledem jedinýmu člověku.

Ten člověk jsem já

a tobě je to úplně jedno.

Měla bych být vděčná,

že zpívají ptáci.

V oktávách,

v obavách,

v mým nejhlubším nitru.

A zase prohraju bitvu.

Se sebou, s tebou,

s kým vůbec?

Bude už někdy tomu všemu konec?

Koho se mám zeptat,

kdo mi napoví?

Ty jen projdeš kolem,

s lehkostí,

s ledovým pohledem.

Zůstaneš mi v srdci

pouhým srdcebolem.

Bolí to, bolí.

A mezi vesmírným soukolím,

to nikdy nepřebolí.

Bojím se, bojím.

A nikdo mi nepomůže.

Zbydu tady sama,

na všechny křivdy,

Na všechny muže.