2020. Jak zpívá Mucha: „Co se posrat mělo, to se posralo“. Ano, přes rozchod, stěhování, covid dobu, jsem dneska tam, kde jsem, v nonstopu. Dobrá zpráva je, že z nonstopu mě nikdo nevyhodí – Chuck Norris by mohl vyprávět. Mým novým domovem se stala budova bývalé diskotéky. V obýváku mi visí disko koule a já se konečně někde cítím jako doma. Po nocích jsem neměla co dělat. Páteční koncerty s kapelou a sobotní party se staly jen vzpomínkami a já jsem nemohla vydržet sama se sebou. Víno naštěstí vláda nezakázala. Tak ty večery byly trochu snesitelnější.

A potom se to ve mně zlomilo. Vrátila jsem se k rozepsanému příběhu a řekla si: „Kdy jindy, když ne teď.“ Takový klišé. Jak píšu ve své první knize. „První krok je vždy na Vás. Pak už to napíše život sám“. Tak jsem vzala tužku a nedovolila už nikomu dalšímu za mě psát scénář svý budoucnosti. Trvalo to několik měsíců. Ale na konci toho zvláštního roku jsem vydala Můj anglickej deník.

Splnil se mi sen. (Plňte si ty svoje). Ale.. co teď? Vše bylo řečeno. Vždy mě fascinovaly prázdné stránky. Znamená to, že můžu napsat cokoli, co chci. A já miluju výzvy. Postupně začal vznikat nápad nového projektu. A přesně proto teď čtete tyto řádky.

Byl to koneckonců úžasný rok. Chvíli Vám o něm budu vyprávět, posunul mě vpřed. Budu se vracet do minulosti, ale dělit se budu i příběhy, které se teprve stanou. Tuhle sekci jsem se rozhodla zařadit hlavně proto, že vás chci rozesmát. Protože když si přečtete moje volné verše, sami vyhodnotíte, že píšu depkoidní sračky. (Obsahuje Slovník spisovné češtiny tohle spojení?) Ale člověk má vždy dva pohledy. Na věci, lidi i na život.

Pojďte se se mnou zamyslet, podívejte se sami do svýho nitra. Najděte si čas sami na sebe. (To není imperativ, to je jen doporučení). Možná zjistíte, že sami sebe ani neznáte. A já se pokusím ve vás probudit Vaše druhé já. Ale opatrně. Dvě Niny jsou prý někdy pro jeden svět moc.