Taky jste ten případ, že ani teď si nejste jistí, že Vaše povolání, je to vysněné, že jste se vlastně úplně špatně rozhodli, ale už jste byli hozeni do řeky, tak zkoušíte plavat? Když jsem byla malá, chtěla jsem být veterinářka – rozhodně ne učitelka. Kdo chvíli sleduje můj blog, je mu jasné, že nejsem úplně největší vzor ctnosti, vlastně ani nejsem ten správný vzor obecně. A už vůbec ne pro děti.

Nějakým omylem jsem vystudovala pedák a osud mě zavál za katedru do místní základní školy, kterou jsem sama jako dítě navštěvovala. Začátky nejsou lehké nikde, ale mně bylo hned první pololetí jasné, že tohle byla zkrátka chyba. Jenže ony ty chyby jsou právě tím samotným procesem, průvodcem naším životem, které z nás dělají lepší lidi a posouvají nás na té naší cestě.

Že jsem hned první rok svého působení v nové roli učila pozemky a kuchyňky, nebyl také zrovna ten správný úsudek, spíše bych to specifikovala jako přímo kardinální problém. Vařit mě učily spíše děti, mezitím, co po mně házely špagety, protože já jsem ve svých 25 letech uměla stále uvařit jen čaj. Na místním školním pozemku moje dovednosti jenom eskalovaly. Se sedmáky jsme vypleli omylem jen den čerstvě zasázený celer řapíkatý (dodneška nevím, jak vypadá, ale ten název si dokonale pamatuji), jelikož jsem řekla: Plejte – a děti plely. Kolega z „áčka“ ze mě měl vyložene radost. Když jsem suplovala v první třídě, na děti jsem mluvila stylem: „Kolego, v první lavici ,přečtěte, prosím, druhý odstavec“. Horší ovšem bylo, když došlo na to, učit děti názvy zvířecích mláďat. Za Boha jsem si nemohla díky nervozitě vybavit, jak se jmenuje mládě od ovce ani žáby. Jiří Žáček by ze mně měl radost. Komenský taky. Psát poznámky typu: „Váš syn po mně hodil o polední pauze botu“, také nebyla vysněná náplň pracovní doby.

Když to shrnu, vydržela jsem to přesně rok, potom jsem ještě chvíli doučovala. Míša mi několik let zpátky dohodila skvělou brigádu. Doučovat jednoho vietnamského studenta češtinu. To se mi zdálo jako dobrý nápad. Vyzvedla jsem si ho na prvním doučování ve veselské večerce, kde pracovali jeho rodiče, a čekala, až mě nasměruje k němu domů. Jenže jsme najednou byli za cedulí Veselí nad Lužnicí, a mně došlo, že si vezu malého vietnamského hocha ke mně domů. Po cestě jsem se s tím nějak smířila. Posadila jsem ho na zahradu a šla si domů ještě pro nějaké pomůcky. V tu chvíli mi zvoní telefon. Máma. V hlavě mi běžely otazníky, proč mi volá, když jsem doma. „Nino, nelekej se, ale na zahradě sedí Vietnamec,“ pronesla vystrašeným tónem. „Mámo, klid, já vím, dovezla jsem ho sem.“ „A můžeš mi říct, proč k nám domů vozíš vietnamský děti?“ Na to jsem už ani neměla co říct. Jo, ani tudy cesta nevedla.

Dokonce jsem o své nepovedené kariéře napsala song a teď ho hrajeme s Utíkej! na koncertech.

Učitelka

Když jsem před pár lety

bouchla tenkrát šampáňo

a měla sny o štěstí,

pamatuješ, Ivano?

Že budu učit děti,

o čem život vlastně je,

umět slovník zpaměti

tohle nikam nevede.

Ref:

Že budu nejlepší,

že budu oblíbená,

to někdy nestačí

a nic to neznamená.

Že budu nejlepší,

že budu oblíbená,

to někdy nestačí

a teď jsem odsouzená.

Neumím ani abecedu

a nezpívám anglicky,

no já to teda vedu,

 je čas zavřít třídnici.

Můj život je trochu jinej,

plnej chlastu a koncertů,

možná asi víc punkovej,

a ne dětskejch expertů.