Za svůj život jsem odehrála hodně koncertů a nespočet jsem jich navštívila jako fanoušek. Jak to tak bývá, hudební vkus se člověku během života mění. Stejně jako celkový náhled na svět. A ono je to dobře, to všechno nás posouvá ve vnímání dění kolem nás. Já jsem punk začala poslouchat až v pozdějším věku a je pravda, že kapel, který jsem ještě naživo neviděla, je fakt hodně. A teď, když už můžeme zase normálně žít, naháníme všichni naše kulturní strádání po dobu covidu.
Při psaní tohoto článku mi v pozadí hrajou songy od The Fialky. Byl čtvrtek. Rozhodli jsme se s Jakoubkem ((kámoš, co se mnou píše Střípky z nitra na můj instáč a hraje se mnou v kapele), že se vydáme na jejich koncert do Českých Budějovic. Právě The Fialky byly jednou z kapel, které jsem měla na seznamu ve škatulce: „Tam prostě musím být“. „Ninuško, ty mají takovou energii, to musíš vidět“, říkal Jakoubek, tak jo.
V 18:01 vyjel vlak z Tábora a já jsem se v Soběslavi měla připojit. Vlak měl klasicky zpoždění (Až s Utíkej! vydáme song s názvem Nádražní, počítám, že ČD budou tak nadšené, že nám jistě rádi zasponzorují vydání klipu!). Takže, s dvacetiminutovým zpožděním se konečně rozjíždíme směr ČB. Hlásili bouřky, ale to nás neodradilo. Ve vlaku jsme načli pivo a začali se těšit na koncert. Ve Veselí nad Lužnicí (což je asi 5 minut vlakem od Soběslavi), naše těšení ale vzalo za své. Bouřka způsobila překážku v podobě stromu na trati. Nechtěli jsme se ale vzdát a čekali na další instrukce. Bylo nám jasný, že předkapelu už nestihneme, ale těšení na The Fialky bylo silnější než to v tu chvíli úplně vzdát.
Rozhodli jsme se, že si zajdeme na pivo do místní nádražky. Zavřeno. Za chvíli jsme dle davu, který se sunul před nádražní budovu, usoudili, že jsme zachránění a pojede náhradní autobusová doprava. Do prvního busu jsme se nevešli – předběhl nás školní výlet – čekali jsme dalších 30 minut na další. Hodinová ručička se posouvala takovou rychlostí, že jsme začali uvažovat, že to fakt vzdáme. Nakonec jsme se do busu nacpali, zmatek, který panoval kolem, nemusím ani více popisovat. Jelikož jsme seděli odděleně, Jakoubek mi už po cestě psal, že se mu chce hrozně na záchod. Zbývalo nám ještě asi 30 minut jízdy.
Když jsme se blížili k nádraží v ČB, začala brutální průtrž mračen číslo dvě. Nikomu se nechtělo vystoupit mezi hromy a blesky, ale co se dalo dělat. Vystoupila jsem, během půl minuty jsem byla mokrá na kost a Jakoubek – nikde. Šla jsem tedy do podchodu, protože z toho busu prostě nevystoupil, nebo se propadl do alternativního vesmíru. V tu chvíli jsem si vzpomněla, že mám v kabelce, krom dalších asi 30 nepotřebných věcí, mezi které se schová i včerejší svačina, deštník. Roztáhla jsem ho a čekala, odkud se Jakoubek vynoří. V ten moment se za mnou rozběhl romský příslušník a začal na mě sahat, já jsem na nic nečekala a začala ho mlátit mokrým deštníkem po hlavě. Křičel na mě: „Já vám, paní, pomůžu.“ Jenže po tom, co jsem za poslední tříhodinovou jízdu zažila, už jsem neměla moc trpělivosti. Takže dostal čoud, a já jsem šla dál hledat Jakoubka. Pobíhal tam zmatenej jak Goro v podchodu a hledal záchod. Než jsme si sdělili svoje dojmy, čas nám zase uběhl a The Fialky měly začít hrát za 10 minut. Usoudili jsme, že pojedeme MHD, ale i to se očividně někde zaseklo. Nakonec jsme vystoupili přímo před Besedou, kde koncert probíhal, a stihli jsme dokonce poslední song předkapely. The Fialky začaly nakonec hrát až po 22:00 a nám došlo, že poslední vlak zpět jede už ve 23:00. Kopli jsme tam kořalku, protože nám došly nervy i síly a rozhodli se, že zpátky pojedeme taxíkem. Bylo nám jedno, kolik za to dáme, už nám bylo jedno všechno.
Milé The Fialky, tak jsem se po tomhle výkonu těšila do kotle, byla jsem ochotna snad i pogovat a lejt si pivo na hlavu, ale když jste začali hrát první song, začalo mi být tak zle z těch všech blikajících světel, že jsem půlku koncertu strávila za sloupem s rukou před očima a druhou půlku na hajzlu. V tu chvíli mě napadlo, že pokud na mě v mým věku přišla epilepsie, tak s kapelou asi budeme hrát jen za světla. „Na scénu jde kapela Utíkej!, vypněte všechna světla, zpěvačce to nedělá dobře.“ Jo, tak to by byl gól.
Za taxík jsme dali litr a v půlnoci jsme odjížděli k domovu. Člověk si prostě ne vždy všechno do detailu naplánuje a když se proti vám spikne počasí, močový měchýř a čas, nenaděláte nic. Prostě muzika hory přenáší!