Cestovní horečka – tak tohle slovní spojení má v současné době docela na kahánku. Možná takovým způsobem, že bude brzo archaismem. Loni touto dobou jsme s kamarádkami odjížděly na týden do vyhřátého a prosluněného Egypta. Nikdy jsem nebyla stavěná na válecí dovolené (nemám ráda horko, sluníčko mi leze občas na nervy, stejně jako ranní vstávání a do moře jsem vlezla vlastně asi jen 3x.) Egypt měl ale svoje výhody. Dát si rum s kolou už v 9 ráno, mít dva obědy a řešit důležitá životní témata ve smyslu: „Jakým bys chtěla být zvířetem?“ „Myslíš, že si mám dát lasagne, nebo pizzu?“ „A co byste si koupily, kdybyste byly bohatý?“ Na takové vážné dialogy prostě v každodenním shonu nemáme čas – není to škoda?

A tam jsem si způsob takového odpočinku zamilovala. Proto jsme si na letošek naplánovaly opáčko této naší dámské mise. Plány se v této divoké době mění z minuty na minutu, což úplně není styl mého života, ale zvykám si. Člověk si zvykne na všechno. Každopádně, nikam nejedeme, takže mi v hlavě vyskočila alespoň vzpomínka na přípravy loňského odjezdu.

Byl únor. Zima. Moje oblíbené roční období. Sešly jsme se na „těšící“ schůzi a plánovaly. V roce 2019 jsme přesně takhle seděly v místní putyce, po stole, mezi Polarem a vínem, se válelo milion prospektů a my plánovaly s úsměvem na tváři trasu – jsme v plánovaní prostě dobré! Tehdy přišel Kuba, který nás obsluhoval, a se zájmem se ptal, jaká velká expedice nás čeká a my jednohlasně vykřikly: Chlum u Třeboně! Jo, i ten jsme dobyly!

Zbývalo pár dní do odjezdu směr Egypt, takže zpátky k naší těšící schůzi. Letěly jsme z Linze. Jelikož jsme jely 4 a jedno dítě, naší největší obavou bylo, jak se s kufry vejdeme do auta. „Uděláme zkoušku?“ „Tak jo“. Lucka mě nabrala, já jsem si hrdě vykročila s prázdným kufrem, a soused mi popřál hezkou dovolenou. Představa toho, že mu vysvětluji, že si pouze jedu zkusit, jak se mi vejde kufr do kufru auta, mou odpověď schovala za něco ve smyslu: „To víte, děkuji.“

Na náměstí už čekal zbytek členů posádky, a tak jsme začaly zkoušet před místním bowling barem (nechápu, že jsme zvolily tak frekventované místo) narvat všechny naše kufry do auta. Ono se to ukázalo jako docela velký problém. Nešlo nám to tak lehce. Během toho času půlka z nás ztrácela nervy, propadala panice, že se nevejdeme. Vznikalo několik teorií, že pojedeme vlakem, že vezmeme dvě auta, že se každá sbalíme do menšího kufru a že vlastně na to sereme a nikam nejedeme, protože to nemá cenu. Nakonec se povedlo. Po půl hodině totiž manžela naší kamarádky napadlo (ihned), abychom kufry pouze poskládaly vodorovně. Za hodinu jsem se vítězoslavně vracela spokojená domů a soused na mě koukal jak na blázna. Tak to byla rychlá dovolená, Nino!

Áďa si nakonec v den odletu vzala jiný, větší kufr, než který přinesla na naši zkoušku. Jedním pohledem jsme ji všechny unisono sjely: „Tak to si děláš prdel, Áďo!“ Nakonec jsme se naskládaly do auta my i kufry, vytáhly iqosky a víno a jely vstříc novým zážitkům. Jo, ať žijou dovolený!