Nevěřím na víly, ani na upíry,

i když, jen… na malou chvíli…

Člověk může věřit čemukoliv,

komukoliv.

Kdykoliv.

Proč věříme, až tomu, co vidíme?

Proč přes mlhu občas cíl nevnímáme?

Stále tam je, a čeká na tebe.

A pak zjistíš, že to byla chyba.

 Ale..co když to všechno… existuje?

Stejně jako duch tvý minulosti.

Na toho já věřím bezmezně.

Je se mnou každou hodinu,

každou minutu.

V mý hlavě,

v mým srdci.

Teď promluvil schizofrenik.

Udělal jsi ho ze mě ty.

Tisíc lží, tisíce teorií,

pravda je rozmazaná,

Jako kaňka na papíru,

na který jsem psávala,

když jsem byla malá holka.

Nevěřím na přátelství mezi náma,

nevěřím tobě.

Nevěřím sobě.

Nevěřím nám.

A nevěřím tomu, že tenhle pocit někdy skončí.

Veškerý myšlenky směřují vždycky jenom k tobě.

Nejde to zastavit.

Jako rozjetej vlak,

jako pocit hladu,

jako čas, kterej tak neúprosně běží,

nenávidím za to tebe.

A hlavně

sama sebe.