Musím se štípnout ruky,

abych ubezpečila sama sebe,

že jsem pořád tady.

Jako bych za sklem žila

a nechápala dnešní svět.

Jako bych ti zas uvěřila,

a nemohla najít cestu svět.

Ani nevím, odkud se vracím,

dávám šanci mnoha variacím.

Už ti ani nedávám jméno,

láska je abstrakce všeho.

Co mám, i nemám.

Pár dní cítím naději v každým nádechu,

Pak se vrátím do minulosti,

v myšlenkách,

v pochybách.

A všechno je to pryč.

Bolí to až do morku kosti.

A už nechci dýchat.

Srdeční blokády.

Emoční estrády.

Prožít a zahodit.

A už se nevzbudit.

Zbyl tu ještě někdo,

kdo mi poradí?

Je tu ještě někdo,

kdo mě nezradí?

Pomalu svítá,

a mezi nekončícím nebem a ničím,

vyplňuješ moji chvíli emočního zmatku.

Chytám do rukou ranní jinovatku,

do vesmíru prázdný slova křičím.

Obsah už totiž ztratil krásu,

zbyly jen ozvěny mýho hlasu.

Ve mně se ozývá ta malá holka

a má pořád stejnou otázku.

Opustíš mě?

Obejmeš mě?

Dáš mi trochu svýho času?

Skončili jsme v poločasu.

Tu hru chci prostě jen jednou

dohrát do konce.

Je to možná jen přání šílence.

A ten šílenec jsem já.

Já prostě jen pořád…

JSEM.