Někdo mě cestou zastavil
a chytil za ruku.
Pojď, povím ti svůj příběh.
Tak jsem začala poslouchat.
Zmatená,
s pocitem,
že ten hlas znám.
Jsem zlomená,
A nevěřím na happy endy.
Dnes nebudu šťastná,
dnes ne, nárok mám až jindy.
A kdy? Kdy to bude?
Ptala jsem se pořád dokola.
Nezasloužím si to.
Můžu si za to sama.
Já musím znát své hranice,
zas mám vejpůl zlomený srdce.
A znova ho slepit,
už se mi nechce.
Tak sedím u vody,
kolem je ticho a tma.
V odrazu hladiny plavou podvody,
ta povodeň je tu s náma.
A já se vody bojím.
Pak jsem se zvedla,
a utekla před svých strachem.
Po kotníky mokrá,
až po duši vystrašená.
Za nějaký čas jsem se vrátila.
Silnější a hrdější.
Ponořila jsem se.
Do svýho nitra.
Potom se voda vrátila
zpátky do koryta.
A ten pocit byl trochu snesitelnější.
Najednou jsem viděla skrze sebe,
už to nebolí, jen trochu zebe.
Ten někdo jsem byla já.