Žiješ si vlastním životem.
Jednou tu jsi, a jindy ne.
Nemůžu ti poručit,
ne.
Někdy přijdeš, já tě nevolám,
potom tě čekám,
největší bouři zažívám,
před tebou se ukrývám.
Největší extázi mám,
když okolní svět nevnímám.
A ty nedorazíš.
Otočil jsi směr.
Větru neporučíš.
Týrají tě vlastní myšlenky,
moje taky.
Pojď, budeme se týrat dohromady.
Ve dvou se to přece lépe táhne.
Je to myšlenková sebevražda.
pak přijde někdo,
kdo ti sebere zbraň, přímo od hlavy,
nebo někdo, kdo ti pomůže
zmáčknout spoušť.
Zamysli se…
hejtman = „hate man“.
Jaká taková další slova vás napadají?
Všechno má dvojí význam.
Sklenice je buď poloprázdná,
nebo poloplná.
Záleží na úhlu pohledu.
Nevěřím na víly, ani na upíry,
i když, jen… na malou chvíli…
Člověk může věřit čemukoliv,
komukoliv.
Kdykoliv.
Proč věříme, až tomu, co vidíme?
Proč přes mlhu občas cíl nevnímáme?
Stále tam je, a čeká na tebe.
A pak Čtěte více ...
Doběhnout první do cíle,
stihnout v životě všechny ty chvíle.
Stát na bedně vítězů,
s medailí na krku,
předběhnout ostatní,
kdo ti dá záruku?
Kdo chytne tě za ruku.
Sama tu zas stojím.
V řadě, čekám, zavírám oči.
Buď hrdá.
Buď svá.
Nauč se říkat ne.
A co zůstane,
po mně,
po tmě…
Když nevíš, řekni pravdu.
Kde je prostor, tam je víra.
Naděje nikdy neumírá.
Všechno pochopíš časem,
všechno má svůj důvod.
a pak už to Čtěte více ...
Zamysli se…
Proč má velbloud dva hrby?
Co si na hrbu táhneš ty?
Díváš se na mě.
Dívám se na tebe.
Nechápeme se,
ale pořád tu sedíme.
A máme strach.
Otazníky se vznášejí vysoko,
nedosáhnu na ně.
Abych je zadupala vzteky do země.
Chceme se zvednout, oba.
Ale nikdo neudělá první krok.
Musím vstát.
Musím dýchat.
Musím jít dál.
Omyl.
Nemusím nic.
Jsem jen součást jednoty.
Na mě svět nestojí,
ani nepadá.
Ale na tobě jo.
Jestli spadneš ty,
spadnu s tebou.
Hluboko,
daleko,
v nenávratno.
Podám ti ruku,
nechytneš ji,
protože ji Čtěte více ...