Už přes rok žijeme v týhle posraný době. Nikdo z nás si to nevybral a všichni se nějak snažíme přežívat. Ale ono to má i něco do sebe. Člověk tak nějak pozná sám sebe a má čas na všechno, na co ho doteď neměl. Začaly jsme víc chodit ven, tolik kilometrů, jako za poslední rok, jsem nenachodila za celej svůj život. Moje kůly (rozuměj nohy) i když jsou „cool“, pořád nejsou vytrénovaný tak, aby zvládly takový vzdálenosti, které si na mě ty moje můry občas vymyslí. Taky jsem si koupila koloběžku. Měla jsem určitý rozpočet, chtěla jsem, aby mi zbylo ještě na vibrátor, protože doba je fakt zoufalá, takže jsme po rozboru této myšlenky, týkající se nového pojízdného majetku a mých financí, překřtily moji zánovní koloběžku na „kolofrndu“.  

Kdyby si člověk měl pamatovat všechno, co se za ten rok stalo, musel by si průběžně psát deníček, ale něco mi v hlavě utkvělo. Za předpokladu, že bych točila videa, nebo nahrávala podcasty, možná by to dostalo ještě úplně jiný rozměr.

No, a už i já mám covid za sebou. Nastejno s Luckou jsme byly v karanténě. Za tu dobu náš mozek zdegeneroval na úroveň návštěvníka zvláštní školy. Živě si vybavuji naše dialogy:

„Hele, jak se jmenuje takový ten zabalený rohlíček, většinou je plněný čokoládou. Nemůžu si vzpomenout.“ „Vole, myslíš croissant?“

„Tejden je pryč, Ninu. Já ani nevím, co jsem dělala. A to pořád neumím čínsky a tu posranou stojku.“

„Nezhulíme se?“

„Projela jsem si novinky na instagramu. Říkám ti, že lidi se normálně koupou v bazénu. Jak jsme jako byly dlouho zavřený?“

„Co děláš? Já koukám na Aladina, a jsou tam tři přání, já celou dobu přemýšlím, co bych si přála, a jsem z toho děsně nervózní.“

„Tak dneska mi konečně klesla teplota. Mám 35.8. Nejsem už mrtvá?“ „Nevím, ale proto se možná ty chlapi chovají tak divně. Asi jsi moc chladná.“

Bezprostředně po skončení karantény jsem jela vyhodit odpad, což jsem považovala za brutální adrenalinový zážitek. Oblékla jsem se a mrskla do auta snad dvě tuny odpadu, co se mi tu za těch 14 dní nashromáždilo. Ono s tím odpadem, to mám trochu na štíru. (Co znamená na štíru?  Pořád o tom přemýšlím, kde je etymologie tohohle slovního spojení a ani Jakoubek si neví rady – ale příběh o odpadcích si nechám až na příště, protože to vydá za jeden příspěvek). Nicméně, když jsem se celá rozjařená vrátila z tohoto lukrativního výletu, zjistila jsem, že jsem jela bez kalhotek.

Ku příkladu o Velikonocích jsme se sešly u Míši. Holky barvily vajíčka. Já na takové aktivity nejsem moc stavěná, tak jsem se rozhodla, že se budu jen z povzdálí dívat. Když holky dobarvily vajíčka, Míša řekla: „Tak, co budeme barvit teď?“ Dopadlo to tak, že mi obarvila část hlavy na modro. Nebránila jsem se. Ono nemá moc cenu jí odporovat. V Míše se za dobu covidu probudilo krabí alter ego. Jako, každej máme takový svoje alter ego…. ale, tohle bylo moc. Když se prvně u vína převlékla do krabího kostýmu, byly jsme všechny mírně v šoku. Že k tomu ale bude mít nacvičenou taneční sestavu, jsme nikdo netušil. Ten večer se zvrhla tato krabí apokalypsa tak, že od té doby máme svůj krabí slovník.

„Nino, ty sis obarvila hlavu? Cos to udělala za krabinu?“

„Máš krábu cigaret a krabicový víno? Protože já jo.“

„Víš, jak se jmenuje vůdce krabů? Alah krab-bar, kniha našeho náboženství je krabán a náš státní svátek je krabadán.“

„Vole, nikdo nechce chytit krabid-19.“

„Tak ty jsi fakt krába!“

„U všech klepet!“

„Tak tohle je bez krabentáře.“

„Hele, mě jen tak něco nerozkrabí!“

„Víš, co…My jsme takový pokrabní sestry.“

„Víte, kde jsme byli loni na dovče? Na Ukrabině.“

Bojím se návratu do normálu, fakt mám strach.

A obchody už by taky mohli otevřít! Minulý pátek mi za jeden večer v rozmezí pár minut ruply na zadku dvoje kalhoty, když jsem se ohnula k zavázání bot. Dvoje! Člověk by tak rád nakupoval, ale může? Ještě, že existují tepláky.

Konec hlášení. Jdu si dát trojku. Nina, tepláky a ukulele.