Byl to jeden z těch dnů, kdy máte plán. A ten plán rozhodně neobsahuje slovo Sněžka. Pevné rozhodnutí, skála neoblomnosti. Jenže pak přišel ON – můj přítel, ten nenapravitelný optimista, a začal s těmi řečmi: „Hele, to bude super, krásný výhled, svěží vzduch, skvělý zážitek!“ No jasně. Určitě. Moje odpověď byla jasná: „Ne, děkuji. Fakt ne.“

Jenže znáte to… Když vás někdo dostatečně dlouho přemlouvá, začne vám to vrtat hlavou. A najednou se přistihnete, jak „googlíte“: „Jak moc je to do kopce?“ nebo „Přežiju to?“ (Mimochodem, díky všem těm lidem, co na blogy píšou, že „to zvládla i babička s jezevčíkem“, fakt uklidňující. A pravdivé už vůbec ne.

Takže jsem si nakonec řekla: „Dobře, jdu. Ale NAPOSLEDY. S donucením. Nerada. Bojím se. Ale dám to. Toto je moje pravidelná samomluva, mimochodem. Tisíce teorií a otázek v mé hlavě.“

První metry? V pohodě. První kopec? Jo, asi umřu. Po pěti minutách už padaly dotazy typu: „Můžeme se vrátit?“ Ale přítel se tvářil, že tenhle výlet je otázkou života a smrti. „Ne, to dáš!“ říkal s úsměvem. (Ano, říkal to ON. Kdo ví, co bych mu řekla já, kdybych měla dech na mluvení.)

Pak jsem uviděla děti, co si vesele poskakovaly kolem, zatímco já se potila jak kus hovězího na grilu. V tu chvíli mi bylo jasné, že něco dělám špatně. Když jsme došli k chatě Jelenka a já zjistila, že mě čekají betonové schody, v duchu jsem proklela všechno a všechny. Tohle už nebyl výlet. Tohle byl survival mode.

„Rozcházíme se, tohle byl šílenej nápad, podej mi vodu dělej!,“ vypálila jsem. Přítel se zasmál. Já ne.

A pak to přišlo. Konečně vrchol! Hurá! Vyhráli jsme! …nebo ne? Ne. Protože tam byl ještě JEDEN poslední kopec. Jestli mě někdy někdo viděl opravdu zuřit, tak to bylo v tu chvíli. Ale víte co? Jakmile jsme dorazili nahoru a já si vydechla, podívala se dolů na tu šílenost, co jsme právě zdolali… musela jsem uznat, že to za to stálo. Ten výhled, ten moment vítězství – paráda. Cestou dolů už to byla pohodička. Přítel se smál, já taky. A když se mě zeptal: „Tak co, dáme další horu?“ Odpověď byla jasná: „Jasně! Ale… něco menšího, prosím.“ Protože jo, byl to skvělý zážitek. Ale Sněžka a já? Jsme si to vyříkaly a na pár let si dáme pauzu. 😄

Závěrem: Vyhrožovala jsem, že až se vrátíme, jdeme do nejdražšího steak house ve městě. A víte co? Můj kluk si zapomněl peneženku, takže jsem tu drahou večeři zatáhla já… 😀