Úvod

V každým z nás dřímá trochu cestovatele, i trochu pecivála. V každým z nás se skrývají takový dvě protichůdný alter ega. Měla bych, vs. chtěla bych. V každým z nás je zakořeněný pocit poznávat nové, ale zároveň se držet zajetých stereotypů. Od přírody je člověk duální bytostí. Máme dvě ruce, dvě nohy a někdy i dva názory na jednu konkrétní situaci. I moje já se dá označit za ambivalentní. Už dlouho ve mně byl můj cestovatelský duch uspaný. Jen tak vegetil na imaginárním pobřeží vymyšlenýho ostrova a čekal, až ho probudím.

A mně jednoho dne naše země zase začala být malá jako šaty z předloňskýho léta. Padlo rozhodnutí. Týden je málo. Dva na hraně. Dejte mi aspoň měsíc, potřebuju vypadnout, připomenout si vůni mořskýho vzduchu, zkusit vstávat s východem slunce a se západem chodit spát. Poznávat nový lidi, jinou kulturu, oprášit angličtinu, udělat ostudu na jiným kontinentu než na tom našem, českým, a prostě se….nadechnout. A jelikož moji skvělí přátelé jeli se svými dvěma dětmi na Tenerife, plán zněl jasně. Jedu s váma!

Cíle? Vypnout, odpočinout si, pomoci s hlídaním dětiček, dopsat druhou knihu a najít zase kus svého ztraceného já.

Přípravy

Už samotný přípravy stály za to. Moje máma, jako vždy, zaujala odmítavý přístup vůči mému skvostnému nápadu: „Nezdá se ti, že všichni normální lidi jezdí na dovolenou v létě?“ „Nino, mají tam vůbec doktory? A co tam budeš jíst?“ „Bože, mami, to není Robinsonův ostrov, lidi tam normálně fungujou!“ Regrese zapracovala. Tyto dotazy mě vrátily do dob, kdy jsem měla odjíždět na roční pobyt do anglického Manchesteru. Po týdnu tenze nátlaku mírně povolila, padaly schůdnější dotazy typu: „Nechceš půjčit moje plavky? (vážně?)“, Případně: „Je vůbec Tenerife v Evropský unii?“ S lehkou odevzdaností jsem kvitovala a nechala ji dál pronášet otázky, na které jsem odpověď nechala viset ve vzduchu. Vrchol všeho byl, když zvedla telefon a zavolala na letiště, že nemůže najít číslo mého letu. Letištní kontrolou jsem i přes tento karambol prošla.

Fabule příběhu začala být najednou o známku pestřejší. Protože v té době covid ještě řádil jako černá ruka, ani já jsem se nevyhnula jeho spárům a musela si odmarodit svých pár dní uvázaná na lůžko. Znamenalo to následující: přebookovat letenku, přepočítat dny na ostrově, předělat plány a smířit se s myšlenkou, že si výjezd o pár dní zkrátím. Začala jsem se odevzdaně balit o pár dní déle.

• Knihy. Hodně knih. Kolik knih stihnu za měsíc přečíst?
• Jak se mám sbalit do jednoho kufru? Sbalila ses na rok a půl do Anglie, tohle dáš.
• Podklady pro mou rozepsanou knihu.
• Víno nech doma, bude tam Sangrie!
• Covid pas je už v dnešní době samozřejmostí.
• Prášky na všechny různé nemoci, které by mě na ostrově mohly potkat (máma říkala, že tam určitě nemají ani doktora).

Já a dětský svět

Samostatné téma na jeden článek. Ale o tom až příště. Prozatím vám bude stačit informace, že ačkoli jsem vystudovaná učitelka, můj svět a svět dítěte je natolik odlišný, že se mnohdy neslučuje a je s mým světem tak trochu nekompatibilní.

Nevím, co odpovídat na následující ledabyle prohozené konverzační obraty, které vychází z té andělské nic netušící malé, čtyřleté bytosti, kterou jsem denně dvě hodiny měla na starosti:

-Vysmrkej se. Ale teto, já už jednou smrkal.

-Co chceš k pití? Šťávu, a budu tě kontrolovat, zda leješ tu, na kterou mám zrovna chuť.

-Co chceš, abych nakreslila? Policajta. A kočička by to být nemohla? Dobře, ale udělej jí luk a šíp. (Po dokončení svého vrcholného malířského díla jsem poslala do kapelního chatu obrázky zloděje a policajta klukům. Přišla následující odpověď: Ty tvoje kresby připomínají dost nápadně genitálie. Takže výchově zdar!)

-Já moc nejím ovoce. To nevadí, začneš třeba pomerančem.

-Jedu na výlet, dneska spolu nebudeme. A máš ještě nějaký peníze, když jedeš na celodenní výlet?

-Ty máš škytavku? Ne. Ta není moje. A čí je? No, tvoje.

-Teto, a když ti říkají Ninja, máš meč?

Vůbec nejhorší dle mě byla dětská hřiště. Tohle místo mě děsí. Konstatovala jsem sama pro sebe, že hřiště je životu nebezpečné místo. Vždyť rodiče ani nemohou vědět, v té změti dětských hlaviček, které dítě je jejich. I malej přišel a suše pronesl: „Kam se řítí ten nebezpečný šílenec?“ Mluvil o stejně starém kloučkovi, který se hlava nehlava snažil dělat salta vpřed a zároveň vzad, křičel stylem, že mu ani nestačil dech, celý rudl při každém dalším pokusu o dokončení věty, která obsahovala pouze neidentifikovatelné zvuky a choval se, jako by hřiště patřilo jen jemu. Další přicházející děti skáčou hlava nehlava jako nezkrotné kobylky a člověk jen s očima navrch hlavy pozoruje tento neuvěřitelný mumraj a snaží se nevnímat vysokofrekvenční pískot neutešujících se invazivních tvorečků. Kam se hrabe punkáč třetí den na fesťáku! Po této zkušenosti jsem zhodnotila, že red flag, která vlála u nedalekého pobřeží, by měla být propůjčena právě na toto místo.

Nakonec mě ale přece jen ti malí tvorečkové něco naučili. Objevit v sobě znovu dětskou radost poznat díky nim, že život se občas nemusí jen točit ve vysokých obrátkách, že stačí se jen zastavit, a rozjímat, bádat, zkoumat, ptát se dokola na stejné otázky..Vždyť i my, dospělí, se občas ptáme, a proč, proč to nejde teď, proč… V tomto jsme si podobní. Děkuju za tuto bezkonkurenční skutečnost. Díky za to, že mě děti na chvíli dokázaly vytrhnout z každodenního stereotypního kolotoče, radovat se z maličkostí, brzo vstávat a užít si den o pár hodin déle, díky za to, že jsem se naučila znovu trpělivosti.

Výlety a postřehy z Kanárů

Každý den byl na Tenerife zážitkem. Vylézt na kopec v botech, které jsem si přivezla (rozuměj, měly to za sebou už v loňské sezóně), v horku, které je už v 9 hodin na ostrově samozřejmostí, bez vody, s navigací a mylnou představou, že kopec je jen kousek od naší vily. Pěší procházka podél pobřeží, kdy stihnete míjet několik pláží, kde se brouzdají turisti, voní palea, láka zmrzlina či ledová káva. Sledovat Kitesurfing, kdy se nadšenci do tohoto, mně totálně zapovězenému sportu, nechávají unášet pouhou silou větru. Jen tak si smočit kotníky v moři a smát se jen pro ten pocit, že můžu. Západy slunce a kolem ticho, které narušuje pouze šplouchání vln. Návštěva hlavního města také splnila svůj účel. Památky, kostel, do kterého mě nepustili (kdoví proč?), fontány, restaurace, zapomenuté uličky, všude přítomná minulost historie, vůně koření na místním tržišti. V člověku se tak nějak probouzí na maximum chuťové pohárky i dychtivost po poznání neznámého prostředí.

Každé zakoutí, každá pláž, ať už černá, osázená oblázky či přístavní mola. To vše má něco do sebe. Najednou máte pocit, že žijete přítomným okamžikem.

Co vše jsem stihla:

• Potkat se s kamarádkou, kterou znám z Anglie.
• Udělat společně ostudu v místním baru a být vyhozena samotnou majitelkou za nepatřičné chování a narušení hudební produkce na pódiu v podobě našich neobratných tanečních kreací.
• Ochutnat místní pokrmy.
• Pravidelně vstávat a jíst.
• Připomenout si angličtinu.
• Meditovat.
• Mít miliony puchýřů na nohou, které ani nevnímám a prostě jdu dál.
• Neplánovat zítřek.
• Kniha dopsaná. Neznám lepší pocit, než, když dopíšu poslední písmeno mýho aktuální projektu a usměju se s pocitem, že jsem zase něco dokončila a nezbylo mi v tu chvíli víc, než jen doufat, že se někdo v mých řádcích pozná, najde nebo si jen uleví.
• Žít naplno.

Závěrem aneb je čas jet domů

Na Tenerife je super, že i když je to malý ostrov, každý den zde objevíte něco nového. I východ slunce, který se ve smyčce opakuje, je zážitkem takovým, jako byste ho zažívali poprvé. Každý nádech, každý závan větru, každý člověk, který kolem vás projde…

Odjíždím zenově klidná vstříc dalším zítřkům, všem povinnostem, které jsem na malý moment stopla. Cestování ve vás vzbudí svobodu. Myslím, že můj nápad byl přímo kruciálním momentem. Opět jsem začala na svět koukat s nadhledem. Každý by měl mít svoje malé Tenerife. Každý by měl jít a zažívat. Show must go on!