Loni jsme Sněžku pokořili. Teda… někdo ji pokořil, já tam tehdy spíš umřela cestou. Ale zvládla jsem to, článek o tom tu taky visí: https://znitra.ninacibulkova.cz/pribehy/vzhuru-na-snezku/. Letos jsme se do Krkonoš vrátili. Větší, silnější. Tedy čtyři místo dvou. Protože jak se říká – ve dvou se to lépe táhne, ale ve čtyřech je to teprve jízda!

Hned první den to začalo. Bobová dráha. Vypadala nevinně. Však jsme šli jen okolo na procházku. Někdo z naší čtyřky dostal výbornej nápad. „Nedáme bobovku hned dneska? Svítí sluníčko, to bude hezký!“ No, nejdřív mě to vyděsilo, pak jsem si říkala: „No tak Nino,“ ozvalo se ve mně jedno moje pětatřicetileté já, „ty nechodíš na poutě, atrakce tě děsí a o padáku si četla naposledy v Bravo Girl.“ Ale pak to přišlo – „vždyť na tom jezdí i děti!“

Takže jsem se hecla. Protože přece „překonávej svoje strachy, posouvej hranice“, blablabla. Pan obsluhující řekl: „Posloucháte všichni?“ A já si připadala jak ve škole. Což je vtipný, protože tam obvykle učím. Ale dobrý. Dvě věty, instruktáž vyřízena, nikdo se mě nezeptal, jestli jsem připravená, a najednou jsem stoupala vzhůru, na bobu do kopce, ruce křečovitě na pákách, srdce v krku a hlavou mi běželo jen: „Tohle byla chyba.“

Rozjela jsem se.

Chtěla jsem vystoupit.

Začala jsem křičet na přítele za mnou: „Jak se to zastavuje?!“

„Nijak! Dojedeš až dolů!“

Aha. Skvělý. Pan u obsluhy mi před jízdou řekl, že se uvidíme dole – „počítám tak za půl hodiny“. Odhadl mě dobře. Přijela jsem celá. Ale s jistotou, že bobová dráha a já už si v životě nikdy neřekneme ani „čau“. Představovala jsem si to jako ve filmu Kokosy na sněhu, ale zpívala jsem si spíš:
„Někteří lidi nevěří, že jamajskej bob zvítězí… a NINA URČITĚ NE!“

Druhý den jsme se vydali podívat Sněžce do očí. S pokorou, ale tentokrát bez ambicí. Jen jsem jí zamávala a nechala výšlap jiným. Cestou jsme mimochodem potkali souseda. Ano, našeho souseda. Protože svět je malej a Krkonoše ještě menší.

Po výšlapu nás čekala zasloužená odměna – wellness. Jenže plot twist: přítel neměl plavky. Překvapení to bylo hlavně pro něj. Den předtím totiž sebevědomě prohlásil: „Všechno mám, neříkej mi, co si mám balit.“

O den později: „Nemám plavky.“
Aha.

Vyrazili jsme tedy hledat. V Lidlu vyprodáno. V Pepcu jedny jediné. Myslela jsem, že to máme za sebou, ale pak jsme zahlédli sytě červené slipy pro Supermana. Řekla jsem rozhodné: „Tak to ne.“ A šli jsme dál. Nakonec jsme něco normálního pořídili a večer už jsme si mohli napustit vířivku. Až na to, že… pantofle. Nemám pantofle, oznámil ten můj. Ale že prej to dá v botaskách. Jo. Do wellness ve čtyřhvězdičkovým hotelu.

A abych nezapomněla – doma jsme při odjezdu zamkli. Pečlivě. A naše kočka Mája zůstala uvnitř. S klíčema taky zamknutýma uvnitř. Naštěstí máme známýho s náhradními klíči. Protože jinak by Mája nejspíš zlikvidovala půlku bytu, kabely nevyjímaje. Viz její legendární demolice domácnosti tady:
👉 Májaterapie aneb jak nám kočka zrušila domácnost

Já si samozřejmě vyčítala každou možnou variantu budoucího kolapsu, zatímco přítel jen pokrčil rameny a řekl: „To se nějak vyřeší.“
A měl pravdu. Vyřešilo.

Závěr? Cestování = zážitky. A naše Krkonoše? Ty nezklamaly ani letos. Co bude příště, netuším, ale tuším, že o tom zase napíšu. Protože když bobová dráha ne, tak třeba paragliding?

Nebo ne.

Radši ten wellness. I kdybych si měla příště ty slipy vzít já.