Letos jsme vsadili na Albánii. Balkán, moře, hory, levno. A protože loňská dovolená ve čtyřech se osvědčila (čti: přežili jsme a zasmáli se), vyrazili jsme zas ve čtyřech. Tentokrát s jinou partou. Pro změnu.

Začalo to… v oblacích.
Konkrétně již v letadle. Představ si: už jsi připraven/a k odletu, tzn.: pití, žvejka, modlitba, vizualizace správného dosednutí letounu zpět na runway, v hlavě několikrát zopakovaný scénář na téma: kdo se bude starat o Máju, v případě našeho pádu, zaplé bezpečností pásy, udivení se nad tím, že ačkoli letos sedám do letadla již potřetí, pořád se bojím… a v tu chvíli pilot zahlásil: „damage wings“ a technik v montérkách začal cosi šudlat na křídle. Peťa seděl o pět řad dál, koukla jsem na něj tím pohledem „jestli umřeme, tak vím, čí to bude vina“ a on mi telepaticky odpověděl: „To bude dobrý.“
V hlavě mi naskočila scéna z Přátel – jak Rachel sedí v letadle a Phoebe jí volá, že je „rozbitá pravá filánž“ a ať vystoupí z letadla. Skvělý.

Let byl krátký. Což bylo fajn. Ubytovali jsme se a všechno bylo na první pohled cajk. Albánie? Levná. Hodně. Jeden chod? Čtyři až pět talířů. Po každém jídle jsme si připadali jak po degustačním menu hodném na odvoz jeřábem. Doporučuju všem, co si chtějí rozšířit žaludek o další patro.

Den druhý: mise auto.
Chtěli jsme se projet, znáte to – svoboda, vítr ve vlasech, Spotify v albánským rádiu. Takže: autopůjčovna. Vše vypadalo slibně. Protože já mám přece vždy vše naplánováno. S kamarádkou jsme o tom měsíc dopředu debatovaly, sama je zkušená cestovatelka. Nebylo tam nic, co by mohlo krachnout. Auto tam stálo, kreditka se tvářila platně, borec už chtěl podepisovat, když zvedl oči a řekl:
„My friend… your driving licence is expired.“

A TO BYL TEN MOMENT.
Víte, jaký je to virvál, když bouchne sopka? Nějak tak jsem působila v tu chvíli já. Vyšla jsem před půjčovnu a beze slov se podívala na zbytek posádky. Oni už věděli. Z mého výrazu. A věta: „Ten „idiot“ má propadlej řidičák,“ bylo jasno.
V hlavě mi běžely super terapeutistický věty, které na vás křičí ze všech stran:
„Musíš být víc ženská, pusť kontrolu…“
HOVNO.
Odteď kontroluju úplně všechno.

Já se řídit bála. Ti dva ho neměli u sebe. Takže jsme jeli… taxíkem. Jo. Po celý zbytek dovolené. To nechceš. Ale nakonec – přežili jsme. Bylo to v pohodě. Až na tu drobnou pihu na duši.

Výlet? Jasně. Ale s minibusem.
Když už nebyl řidičák, byli jsme vděční, že hlavní výlet byl domluvený s místním průvodcem. Minibusem. Cíl: Bovilla Lake. Krásná vyhlídka, říkali. A taky Albánec za volantem, který měl nervy z titanu. Cestou nám zastavil na zastávku na WC. Což můj miniaturní močák ocenil. Turecký záchody, díky, tak to vynechám. Indický dřep na józe trénuju poctivě. Ale na tohle jsem neměla nervy.

Ty serpentiny, co nás provázely celou cestu, asi nebudu ani komentovat. Řidič za mě vcelku borec. Když bylo třeba, vystoupil. Odvalil ze silnice balvan, zpátky do busu. A jelo se dál. Jako cože? Jednou jsme couvali. Nad srázem. Bez svodidel. Já už v duchu zase sepisovala závěť.
Ale Albánec s tím klidem sobě vlastním řekl jen:
„Everything is fine.“

Na konci nás čekal výšlap na vyhlídku. Říkali, že to bude easy. A pak mě začali předbíhat důchodci.
Poslední úsek – zhruba minutovej – jsem se bála. Fakt bála. Hlavní organizátor tohohle tripu na mě sebevědomě řval:
„You! Here! Now!“
Opakovaně.
Tak jsem to vzdala. A pak zas nevzdala. A vylezla jsem až nahoru.

Stálo to za to. Výhled nádhera. Jen teda – byli jsme zpocení až na… místa, o kterých se nemluví. A když jsme se nadechli k euforii, borec suše zahlásil:
„We go back… same way.“
😀

Shrnutí?
Albánie – top.
Řidičák – zkontrolujte.
Křídla letadla – neřešte.
A pokud se vám někdo ztratí v horách, nedělejte si hlavu. On se najde. Nebo ho najde Albánec.

Kam to bude příště? 🙂