S kámoškou jsme se rozhodly vyrazit na Sicílii. Žádné dlouhé rozmýšlení, žádné plánování půl roku dopředu – prostě jedem! Teda… pokud se nic nepokazí.

Nejdřív padla nemoc na ni. Chřipka, angína, rýmička? V tu chvíli bylo jedno, co přesně, ale v hlavě se rozběhly scénáře: rušit, nebo nerušit? Jenže když máte diář plnější než šuplík na ponožky, najít náhradní termín je utopie. To je samá: kadeřnice (protože šediny už se hlásí o slovo), fyzio cvičení, protože kostra prostě bolí, lekce jógy, plánované kurzy a pod…Nojo, ve dvaceti by to bylo: jasně, zruš to, pojedeme další víkend… 😀 Takže jsme zapojily všechny dostupné síly – pozitivní myšlení, čaje, vitamíny, modlitbičky ke všem cestovatelským bohům – a doufaly, že to nějak klapne. Naštěstí to vyšlo.

Pak přišel další level – sbalit se do malého batohu.
Možná se to zdá jako banální úkol, ale kdo někdy balil na dovolenou bez velkého kufru, ví, že je to spíš vysoká škola logistiky. Nejprve mi omylem přišel z internetu batoh tak malý, že by se do něj vešel maximálně kartáček na zuby a jedna ponožka. Mírný šok. Pak jsem v panice koupila jiný v Actionu za 250 Kč, abych vzápětí našla u přítele přesně ten, co jsem potřebovala. Samozřejmě – když jsem se ho předtím ptala, jestli nějaký batoh má, zarytě tvrdil, že definitivně NE. Když mi batoh nabízel kamarád, nakonec zjistil, že si ho vlastně musí nechat, protože mu kleknul auťák a potřeboval ho na věci do práce, protože teď bude jezdit vlakem. V tu chvíli mi došlo, že moje výbava na cestu visí na rozhodnutích jiných lidí, kteří si vzpomínají na své potřeby zásadně až na poslední chvíli.

Ale fajn. Batoh vyřešen, jde se balit. A tady přichází realita třicátnic na cestách.
Když vám je dvacet, hodíte do batohu plavky, opalovák a jeden náhradní outfit. Když vám je přes třicet, vypadá to spíš jako balení na expedici do Himalájí. Léky na všechno. Mastičky na bolavou kyčel. Speciální séra proti vráskám, protože UV index je zrádný. Bolest zad je zrádná. Všechno je zrádné.

Každý večer naší sicilské dovolené probíhal ve stejném duchu: sundat boty, zamířit na balkon s výhledem na město a vytáhnout lékárničku. Já mazala kyčle, záda, co mě zrovna bolelo nejvíc, lupla jsem si jeden ostropestřec na detoxikaci jater. Kámoška už si rovnoměrně rozdělovala svůj arzenál vitamínů, a kdyby nás někdo pozoroval, vsadil by si, že provádíme nějaký starodávný rituál. Tělo po třicítce už prostě potřebuje údržbu.

A jak to celé skončilo? Přijely jsme domů a mě skolila horečka. Další týden v posteli, opět léky, čaje a mastičky vpřed. Sicílii jsme přežily, ale Sicílie málem nepřežila nás. 😆

A co vy? Taky už máte ve třiceti místo mejdanů večerní rituály s vitamíny?
Dejte vědět, ať v tom nejsme samy!