Ženy jsou prý od přírody horší řidiči než chlapi. Kdo to vlastně určil? Podle jakých kritérii vznikají všechny ty vtipy, které dopadají na naše pokolení?

Dle mě mají chlapi na svědomí dopravní karamboly stejně jako ženský, ale v rámci zachování svého ega o nich tak často nemluví. Je pravda, že mi minulý týden náš kytarista řekl: „Tady hoď blinkr doprava“, a v tu samou chvíli se samovolně spustily stěrače. Jeho pohled vypovídal za vše. Myslím si, že to tkví v tom, že my, ženy, jsme multifunkční a dokážeme dělat více věcí najednou. Takže když myslíme na víc věcí naráz, prostě a jednoduše se přestaneme soustředit a stávají se takové podobné, nevysvětlitelné a záhadné události, díky kterým má každá z nás na svědomí pár příběhů se svým automobilem.

Je to pár let zpátky, kdy jsme s holkama měly velmi silný týden. Já jsem nabourala v tom týdnu dvakrát (splést si zpátečku s jedničkou se prostě děje a zbrklého debila dnes potkáte taky na každým rohu!). Odtahová služba, povolená ručka, vysklené postranní okénko, nešťastný cyklista, který se přimotal do cesty jedné z nás…  Všichni přežili.

Můj tehdejší Renault Megan začal už pomalu ale jistě vypovídat službu. Zradil mě nejednou. A tenkrát, po cestě z práce, přestalo mé auto brzdit a následně nešel vypnout motor. Znáte to, stěrače samy stíraly, nahlas hrálo rádio a moje auto si prostě v ten moment žilo vlastním životem. Pršelo, já jsem stála sama a bezradná v naší ulici, kde už si takhle sousedi myslí, že jsem vyšinutý magor. Chodila jsem kolem auta, které nešlo chcípnout a řvala jsem na celé kolo, že už se z toho vážně poseru! Následně jsem volala do servisu s klasickou otázkou: „Co budeme dělat?“ „Nino, já Vám řeknu, co budeme dělat. Koupíme flašku chlastu, lahev benzínu a to auto už prostě zapálíme, já už na to taky nemám nervy.“ V tu chvíli mi servisák připomínal Aleše Hámu z Taxíku při scéně s Venoušem.

A protože Francouzi vymysleli místo klíče kartu, zjistili jsme, že ta karta umřela. Známý mi doporučil jeden servis, kde mi kartu vymění za jinou. A tak jsem se tam druhý den vydala. Po cestě mi to auto ještě třikrát drze chcíplo. Jen tak. Za jízdy. Každopádně jsme kartu vyměnili. A já jsem uklidňovala sama sebe, že mi tahle černá trojčlenka (rozuměj třídveřové auto) ještě chvíli vydrží. Pánovi jsem poděkovala a měla v úmyslu odjet k domovu. Odjela jsem ale s velkou parádou. Autu nefungovala brzda, a já jsem už věděla, co přijde v následující minutě. Autoservis byl situován mírně v kopci, a tak jsem se řítila dopředu. Začala jsem zmateně ťukat na okénko, jako by mě ten týpek mohl slyšet a kdyby mě slyšel, co by jako udělal?! Vše se stalo tak rychle, že jsem ve vteřině skončila předkem přímo v luxusním autě přede mnou. „Ženská, vy neumíte dát zpátečku?“ Divil se nechápavým pohledem majitel servisu. „Umím, ale ono to nešlo.“ „A proč jste nedala ručku?“ „Když ta mi už rok nefunguje.“ S lehkým šokem jsme na sebe oba zírali. On to radši vůbec nekomentoval. Řekl jen: „Prosím vás, radši už jeďte, já si to přestříkám.“ Jo, ještě, že nejsem blondýna. Měl by nejspíš další připomínky.