Když přijde na jídlo, mám to prostě po svém. Nedělní oběd? To je moje doména. Ne, že bych pekla husu nebo sledovala každý recept do posledního gramu – to je pro mě spíš alchymie, kterou ignoruju. Mám svůj styl. Naposledy jsem třeba pekla bulky na burgery – samozřejmě bez receptu. A výsledek? Dopadly skvěle! Můj kluk na to koukal, jak kdyby viděl zázrak, a zeptal se: „Jak to děláš, že ti to vždycky vyjde?“ No, jak to dělám? Prostě tomu věřím a dám tomu něco ze sebe.

Ale to neznamená, že bych nechtěla občas prostě někam zajít a nechat se obsluhovat, nemuset vymýšlet nějaký nový, neokoukaný, napůl zdravý, napůl rychlý, oběd. Občas je prostě fajn nechat to na někom jiném a užít si jídlo, aniž bych řešila každý detail. Tak jsem svýmu klukovi řekla: „Dneska vyber ty, kam půjdeme.“ A co mi přichystal? Čekala jsem něco na úrovni, předkrm, dezert, tak, jak to mám ráda.

Vzal mě s nadšením do pochybného bistra, už v moměntě našeho příchodu se ozvyly lehké pochyby. A co mě nakonec čekalo? Výběr – omezený, takže jsem vsadila na nejmenší zlo: trhané maso s hranolky. Co jsem nečekala: oběd na plastových talířkách a omastek, co by klidně mohl mít vlastní soundtrack. K tomu bonus – plastový příbor. A aby toho nebylo málo, přihodili nám navrch tohoto pokrmu natrhaný toustový sýr. K tomu ta nepopiratelná atmosféra bistra, kdy vám do mikrofonu, díky kterému slyšíte každé druhé slovo, servírka lomeno kuchařka oznámí, že máme jít k okýnku a vzít si své jídlo, jako by to byla ta největší gastronomie. Bylo absurdní, ale legrační. Můj kluk samozřejmě všechno dojedl, i po mně, protože je to frajer, a já jsem se při tom smála tak moc, že se ke mně přidali i lidi kolem nás. Byl to jeden z těch momentů, kdy víte, že tohle nikdy nebudete mít na talíři znovu – ale smějete se tomu, protože to byl právě ten oběd, na který nikdy nezapomenete.

Takže jo, i když to nebyla ta „high-end“ gastronomická zkušenost, jakou bych si představovala, rozhodně jsme si to užili. A teď je to na vás – napište mi, jaký byl váš nejhorší gastro zážitek.