Ode zdi ke zdi létají mi myšlenky

po celé místnosti.

Někdy mám pocit, že už to nevydržím.

Slepou víru v ruce držím.

Nenahmatatelná potřeba vysvětlení,

ve mně je tma, v tobě přesvědčení.

Posunu tě o krok dopředu,

sebe musím držet zpátky.

Rovnováha rozsypaná jako kameny u cesty

a naše srdce křičí v rytmu protestním.

Rezonance pocitů je na dnešním menu,

ale jenom těch mých.

Došla jsem na konec časový osy,

stojím tu sama, uprostřed noci.

Dnes jsme na konci naší cesty

a já se zasekla ve smyčce.

S hlavou skloněnou mírně doleva,

citová expanze, duševní obleva.

Ale úleva nepřichází,

z toho mě v zádech mrazí.

Ty máš vinu,

já chci trest,

ty víš nejlíp, kolik bolesti dokážu snést.

Po trestu volám dobrovolně,

jeho formu nechám na tobě.

Obsah se ztrácí pod tíhou tvýho rozhodnutí.

Bez tebe chátrá moje existence,

moje bytí.

Naši minulost prodám poutníkovi s lucernou,

snad si koupí mou duši černou.

a najednou se nacházím v

bodě nula.