Někdo mě cestou zastavil

a chytil za ruku.

Pojď, povím ti svůj příběh.

Tak jsem začala poslouchat.

Zmatená,

s pocitem,

že ten hlas znám.

Jsem zlomená,

A nevěřím na happy endy.

Dnes nebudu šťastná,

dnes ne, nárok mám až jindy.

A kdy? Kdy to bude?

Ptala jsem se pořád dokola.

Nezasloužím si to.

Můžu si za to sama.

Já musím znát své hranice,

zas mám vejpůl zlomený srdce.

A znova ho slepit,

už se mi nechce.

Tak sedím u vody,

kolem je ticho a tma.

V odrazu hladiny plavou podvody,

ta povodeň je tu s náma.

A já se vody bojím.

Pak jsem se zvedla,

a utekla před svých strachem.

Po kotníky mokrá,

až po duši vystrašená.

Za nějaký čas jsem se vrátila.

Silnější a hrdější.

Ponořila jsem se.

Do svýho nitra.

Potom se voda vrátila

zpátky do koryta.

A ten pocit byl trochu snesitelnější.

Najednou jsem viděla skrze sebe,

už to nebolí, jen trochu zebe.

Ten někdo jsem byla já.